meditace
Cítím světlý paprsek, který prýští z duše. Chce se mi smát a v mé duši je taková dětská jiskřička,
která září a je šťastná. Jak jenom docílit toho, aby se mnou ten pocit štěstí byl neustále? Je to
štěstí plynoucí z pocitu, že vím, kdo jsem, jsem naladěná na vesmírné nekonečno, cítím harmonii a
lásku. Ten vjem přijde silně jako vlna, omyje mou tvář a tělo, duši a jako vlna zase zmizí. Pak je
mi smutno, protože to krásné, to harmonické je pryč. Zase tu stojím uprostřed reality, kterou občas
nechápu. Plná obav a různých strachů, přání a tužeb a smutku, že přání a tužby se nenaplňují tak
rychle, jak bych si představovala. V předchozím momentě žádná přání nebyla. Jen jsem ´byla´, nic
jsem nechtěla a věděla jsem, že je všechno v pořádku. Jak to, že ten pocit jako mávnutím proutku
zmizel a najednou jsou tu zase stará přání, lpění, obavy? Pochopení a vnitřní soulad jako by se
ztratil v nenávratnu. Chvíli mi trvá než se probudím a překonám ten smutek, že ten pocit je pryč.
Chvíli mi trvá než zase v sobě najdu ten pocit štěstí, že jsem to vůbec mohla prožít. Ten střípek
jednoty, ukázka vnitřního souladu, ke kterému všichni směřujeme, jen někdy nevíme, jak popsat to, co
hledáme. Někdy nevíme, jak to vypadá, k čemu se vlastně vracíme. Proto jsou tyto okamžiky tak
vzácné, ukazují nám, jak to vypadá, když je člověk v jednotě se sebou, s prostředím kolem sebe, s
vesmírem. Kdy jednoduše jsme. Jak dlouho jsem ten pocit hledala v meditacích, až jednoho dne přišel.
S ním přišel smutek, člověk najednou přesně ví, co hledá, jak vypadá ten vnitřní pocit a je mu
smutno, když ho nemá. Když najednou opět vpluje do svých představ a přání, do své reality, ve které
je opět těžké podívat se na sebe i na vše kolem sebe s odstupem. Zase je vláčen emocemi, situacemi,
které ho neúprosně vtáhnou do svého dění. Kde je ten odstup, který dovolil podívat se na sebe jako
na součást celku, který přinesl úsměv na rtech a pochopení situace nebo události?
Někdy se ptám, jaký to všechno má smysl. Odmítám ten smutek. Chci být v radosti a lásce
neustále. Pak si uvědomím, že to všechno je vlastně cesta. Ten smutek je naše vodítko. Když se
nebojíme a jdeme až ke kořenům toho smutku, tak můžeme najít důležité odpovědi na naše otázky, které
nás posunou dál. Což kdo by chtěl něco měnit, když zrovna je šťastný a spokojený? A proto i smutek
je přirozenou součástí našeho vývoje, stejně jako radost. Je tam skrytá výzva a posun dále. Proto
nemůže ten krásný pocit setrvat. Přijde, aby se nám ukázal, abychom měli ten prožitek a věděli, že
existuje, že to není jen výmysl filosofů a učitelů. Pochopíme, co to je a zároveň pochopíme, že vše,
co se nám děje, se děje pro naše dobro. Aby nám pomohlo dojít k tomuto pocitu jednoty natrvalo.
Když víme, jaký ten stav je, jak vypadá, může nám to hodně pomoci, když cítíme, že naše mysl
zklouzává do starých stereotypů nebo když máme pocit, že mysl je zmítaná jednou myšlenkou za druhou
bez začátku bez konce. Myšlenky na nás jen dotírají a my nevidíme východisko. Mysl je neklidná a
tělo je v napětí. Kdykoliv se můžeme do tohoto pocitu vrátit. Jakkoliv, ať je to meditací, masáží,
cvičením, ten pocit již známe, tak se nám do něj lépe vrátí. Do stavu, kdy víme. Kdy myšlenky
přestávají rušit a dotírat a situace, které se zdály, že nemají řešení, najednou řešení mají. A
pokud situace ještě není zralá na řešení, pak dokážeme s úsměvem a klidem myšlenku odehnat a počkat
na příhodnou chvíli, kdy řešení přijde samo.
Proto přichází ty krásné pocity střídané smutkem, že je to opět pryč, abychom věděli, kam se
vracet, když se na chvilku zamotáme nebo ztratíme.
