Indie

Indie 2011

Je to už tolik let nazpět, kdy jsem poprvé ucítila touhu poznat Indii. Trvalo to šestnáct roků než jsem se tam poprvé vypravila. Mezitím proběhly různé dobrodružné cesty, na Indii však měla přijít řada až po tolika letech. Cesta byla úplně jiná než jakou jsem si jí vysnila. Neviděla jsem Taj Mahal, Rajastan nebo Varanasí, ale cestovala jsem do hlubin své duše.
V roce 2010 jsem se rozhodla ukončit svůj pracovní poměr, který mě živil, který mi dával určitou jistotu. Vím, že jistotu v životě člověk nemá nikdy, ale přece jenom jsem cítila, že tato firma by mi ještě nějakou dobu dávala možnost finančního zázemí, a navíc skoro rodinné prostředí a dobrou kariéru. Tělo mi už delší dobu ukazovalo, že něco není v pořádku. A tak jsem měla dvě volby. Buď bych se naučila přijímat pracovní a lidské záležitosti firemního života tak, abych si je nepouštěla moc hluboko do srdce a těla, anebo se rozhodla pro změnu. Práci jsem měla moc ráda, naplňovala mě, přesto jsem cítila jako by mě vše tlačilo k druhé variantě. Slyšela jsem volání duše a tak po bouřlivých diskusích se svou duší, egem a díky situacím, které mě jasně upozorňovaly, jsem se rozhodla pro druhou variantu. Tedy krok do neznáma. Krok doprovázený obavou, ale zároveň nadšením, z toho čistého prostoru, který se najednou před vámi otevírá a je jen na vás, jak si ho zařídíte a přetvoříte.

Udělala jsem tlustou čáru za tím, co bylo a nasměrovala první kroky právě do Indie. Rozhodla jsem se pro studium Terapie jógou v Indické Kerale. Protože mě pak volaly další studijní povinnosti zpět, vyšla cesta na šest týdnů v Indii. Pět týdnů na překrásném místě v Kerale, v ašrámu ležícím na pobřeží Indického oceánu v malé rybářské vesničce, a jeden týden v regionu Idukki na nepopsatelně krásném místě v horách. Daleko od lidí, v divočině, mezi podmanivými zvuky přírody a větru, v omamném propojení s vesmírem.

V Kerale jsem nastoupila do tvrdého studijního řádu. Původně jsem si myslela, že sem jedu načerpat energii, protože mé tělo bylo za posledních pár měsíců převratných změn v mém životě naprosto vyčerpáno a na pokraji vyhoření. Denní režim nás vázal k pravidelným činnostem, mezi kterými zbývalo jen málo času, který bych měla sama pro sebe. Přesto jsem cítila, jak ohromný proces se v mém nitru odehrává. Může se zdát, že člověk v onom procesu může ztrácet sám sebe. Ale denní pranayama, jóga, nauka o filosofii jógy a společné satsangy a kontakt s ostatními, otevírají duši a mění energii člověka, jeho myšlení a vnímání.

Navíc je v takovém prostředí člověk úplně odpoután od vnějšího dění, od všedních starostí doma a to mu dává výjimečnou příležitost jednoduše být a plynout a splynout s okolní přírodou a sám se sebou. Duše se během tohoto procesu tak křehce otevře, že na povrch vystupují různé obrazy či vjemy, které nás upozorňují na všemožné nerovnováhy v našem životě a pomáhají nám je pochopit, uchopit a změnit. Člověk se otevře tomu nádhernému tichu v sobě a rozezvučí uvnitř tóny přicházející k němu z přírody, která jej obejme svou jemnou energií. Bylo to tak silné, že po prvním týdnu jsem zjistila, že hluk a rušný život velkoměsta mě ohlušuje, a že se těším na burácení vln oceánu a krákání vran, které nás doprovázelo celé dny.
Zní to vše ideálně, ale celý proces byl mnohem složitější, než jsem si dokázala před cestou představit. Hned na začátku jsem si uvědomila, jak moc jsem vázaná na domov, na prostředí, partnera, přátele, své zvyky. Nikdy jsem to tak silně necítila na žádné ze svých cest. Ale tady mě síla toho pocitu, který mě držel několik dní, zaskočila. Pak jsem si uvědomila, že tentokrát je to jiné, že nejedu za dobrodružstvím, jedu za poznáním a aby poznání mohlo přijít, musí se člověk otevřít, žít tady a teď, rozbořit všechny struktury a jistoty, které má naučené z domova. To vyvolává trochu obavy, co člověk pod tou slupkou najde, když všechny naučené zvyky a závislosti odhodí.

Zároveň pro mě bylo těžké přizpůsobit se režimu. Vstávat v 5.00 a začít s programem, který končil až v 21.00. Přitom mám ráda ranní vstávání a i řád, který udržuji i doma. Ale tady jsem měla občas pocit jako by mě ten řád svazoval. Bylo to proto, že moje duše a mysl si chtěly lítat, rozběhnout se vstříc vlnám, ponořit se do jejich houpání a projít pobřeží křížem krážem. Ale času bylo tak málo mezi jednotlivými hodinami, že jsem musela pečlivě volit, jak drahocennou hodinu využiji. Občas bylo potřeba vyprat, připravit se na výuku, projít si studijní materiál a tak někdy zbylo jen málo času na to, aby si člověk zaběhl ponořit se do vln očistit od nadbytečných myšlenek a stresů, které si jeho mysl vymýšlela. Stresovalo mě, že času je tak málo a že si neužiji tu krásu prostředí tak jak bych si přála. Pro mou duši Blížence to byla opravdu výzva tento vnitřní boj zvládnout, neplánovat si, nechtít všechno, jednoduše jen ‚být“. Až pak tělo mě začalo samo učit. Po prvním týdnu indické stravy, která byla výborná, ašrámově satvická, mi přesto řekl žaludek, že po tolika letech makrobiotiky je toto příliš velká zátěž. Po několika dalších dnech jsem cítila různé nerovnováhy v těle, které se následně projevily bolesti v oblasti jater a postupující únavou. A tak jsem se pomalu učila následovat své tělo, nedělat si velké plány pro krátké pauzy, ale jen tak výt a radovat se z toho, že zkrátka jsem. Najednou se vytratil stres z toho, že nestihnu tolik věcí. Naopak mnohem intenzivněji jsem vnímala moře v každém momentu, jeho vibrace vplouvaly do mého těla při ranní pranayamě i asánách, najednou jsem ho cítila pořád a netrápila se tím, že se nesmočím v dovádějících vlnkách. Častěji jsem využívala těch pár chvilek volna k odpočinku těla, kdy člověk jen tak leží a nasává vibrace prostředí, ztotožní se se vším kolem sebe, vnímá každičkou buňku svého těla a cítí dotyk duše, slyší, jak s ním duše hovoří. Byly to nádherné okamžiky intenzivního propojení sám se sebou i s vesmírem. Okamžiky harmonie a chlácholivého tichého klidu. Cítila jsem se najednou propojená magickým kouzlem se Zemí a se světelnými bytostmi, které jsem kolem sebe vnímala. Cítila jsem proud jejich léčivého světla přinášející zklidnění bolesti v játrech a harmonizaci celému tělu.

Každé ráno jsem chodila pozdravit moře, zatančit si na jeho břehu, protáhnout tělo ztuhlé z dlouhých přednášek a cítit element vody a nasát sílu a nekonečnost oceánu, která ve mně vyvolávala pocit uvědomění si vlastní nekonečnosti ve vesmírném cyklu a nekonečnosti možností, které nám náš svět ve své velikosti dává.

Zpočátku jsem nerozuměla tomu, proč mě v prvních dnech provázely sny, ve kterých se často odrážela smrt. Byl to nepochopitelný kontrast oproti klidu, který ve mně narůstal každým dnem v ašrámu. Děs toho kontrastu mě budil a doprovázel ještě část dne ve formě neodbytného těžkého pocitu a zmatku. Začala jsem rozmotávat smysl těchto snů, a až posléze jsem pochopila symboliku transformace.

Sny a meditace byly mými významnými průvodci. Ukazovaly mi můj vnitřní svět bez přetvářek a klamů. Občas mě zpracování přicházejících obrazů stálo velké vypětí sil. Ale s každým obrazem, který se rozplynul v pochopení přišla úleva a pocit jako by se člověk koupal ve všeobjímající prázdnotě. Byl to intenzivní proces obrody, který mě spolu s dalšími denními povinnostmi a cvičením fyzického těla a učením vysiloval a odrážel se čím dál víc na fyzickém těle. Trápilo mě, že mi fyzické tělo dává takové limity, ale díky tomu jsem v sobě našla přijetí. V asánách jsem hledala pozici, která by tělu byla příjemná, soustředěněji jsem se ladila na tělo a vnímala, co mi říká a kam mě pustí. Hledala jsem soulad a našla jsem ho spolu s uvolněným klidem a rozpuštěním ega, které mě hnalo do pozice nerespektování momentálních limitů s obvyklou silou a vervou.

Do Indie jsem přijela s velkými ideály, s touhou potkat tam opravdového učitele. Byla jsem ráda, že mým učitelem byl právě Harilal. Hari a jeho žena Meera nám s otevřeným srdcem předávali všechno svoje vědění. Hariho hodiny byly naplněny množstvím informací, námětů k hlubšímu zamyšlení a inspirace, jak převést alespoň část jogínské filosofie do našich běžných životů. S Meerou nám tvořili zázemí a dělali vše proto, aby ašrám byl naším domovem a dával nám prostor pro jakékoliv dotazy, diskuze, náměty. Přesto jsem ze začátku měla pocit, že mi něco chybí. Naučila jsem se, jak správně dělat jednotlivé asány, jak vést hodinu, dozvěděla jsem se hodně z moudrosti jógy, a tato moudrost mi otevřela nový pohled na jógu. A přesto mi stále něco chybělo. Vnímala jsem hluboký vnitřní přerod. Vnímala jsem jak každodenní cvičení pranayama, ovlivňuje moje tělo a mění vibrace, jak se s každou očistnou jógovou krijou uvolňují bloky na fyzickém i pránickém těle. Měla jsem v tom občas velký zmatek, který přes fyzické tělo přecházel na emoce. Možná to bylo i obráceně, totiž že emoce ovlivňovaly fyzické tělo. V každém případě to přinášelo dalekosáhlé změny a já toužila s někým tyto změny sdílet, aby mi to pomohlo v pochopení celého procesu. Ale na takové sdílení nebyl prostor, navíc jsem měla pocit, že nedokážu vyjádřit ty jemné vibrace toho, co probíhalo. A tak jsem občas zatoužila po zázraku – po učiteli, který se svým duchovním zrakem podívá a ví, dá radu a pomůže rozptýlit obavy a strachy. Zázrak přišel... Jeho podoba mě však překvapila. Čekala jsem něco velkého, ale při jedné z meditací přišla úplně banální věc. Z hloubi vytryskl vnitřní hlas, který mi sděloval pravdu, která mě zasáhla: "Nehledej kolem sebe, hledej v sobě, ty jsi sama sobě nejlepším učitelem". Vytryskly mi slzy a chvíli jsem nevěděla, co si s tou informací mám počít. Když došla do srdce, uvědomila jsem si její poselství. Pochopila jsem, že jen my sami víme odpovědi na to, co se děje v nás. Vnější svět a učitelé nám mohou být inspirací, když zabloudíme, ale my sami musíme najít světlo, my se rozhodujeme, my známe Pravdu, pokud se otevřeme vlastní moudrosti a pokud dáme svému vnitřnímu učiteli důvěru. Je to usměvavě banální zjištění. Tolikrát to člověk čte a slyší od svých učitelů, ale vlastně neslyší. Musí to nějakým způsobem zpracovat a prožít, aby to skutečně slyšel a pochopil. Já jsem v tom momentě věděla, že to bylo to ONO, pro co jsem si do Indie přijela. Konečně jsem přijala sama sebe a své vnitřní vedení a s pokorou mu dala svou důvěru. Věděla jsem, že vše je v pořádku a tak jak má být.

Čas v ašrámu na břehu oceánu se chýlil ke konci. Byla nám předána všechna nauka, pro kterou jsme sem přijely, pomalu jsem se začaly balit a shrnovat zážitky. Bylo zvláštní, že místo, abych pociťovala úlevu, tak se mi poslední dny přitěžovalo. Občas jsem měla pocit, že pevný školní řád svírá jako kleště a dává málo pohybu, a těšila jsme se, že se nyní bezstarostně kdykoliv rozběhnu po pláži a doma po lese, protáhnu tělo. Ale naopak, cítila jsem se jako balvan, tělo pociťovalo nesmírnou únavu a v nohách jsem cítila těžkost, která mi bránila v pohybu. Hledala jsem příčinu. Zjistila jsem, že přes chvilkové pocity omezení ašrámovým režimem, jsem vlastně byla šťastná. Našla jsem si vždy své chvilky a milovala jsem ranní momenty, kdy jsem běhala pozdravit oceán a zatančit mu. Nasávala jsem nádherný klid duše. Za poslední rok jsem snad už ani nevěděla, co to klid je. Byla to superrychlá jízda a až tady jsem se zastavila, abych se zase naučila najít kontakt sama se sebou. Tak co tedy bylo příčinou? Přiznala jsem sama sobě, že to z velké části bude absolutním fyzickým vyčerpáním. Symbolickou duchovní příčinu jsem našla také, když mi kamarádka z Čech poslala email, že na mě myslí a že by možná pro mě měla prostory k mé budoucí práci. Ulevilo se mi, uvědomila jsem si strach z návratu do neznáma, a zároveň jsem si uvědomila, že mi s tím vesmír pomůže. Je spousta možností, jen se jim člověk musí otevřít a počkat na správný moment.

Posledních pár dní jsme s kamarádkou Veronikou strávily v horách. Nedokázaly jsme si představit po pěti týdnech vřavu měst a cestování. Toužily jsme po klidném místě, kde bychom si nechaly dojí všechny zážitky. Hari a Meera nás vzali na překrásné místo v pohoří Idukki, kde mají druhý ašrám. Když jsem poprvé uviděla to místo a přede mnou se rozprostřelo rozlehlé jezero, lesy, džungle a vrcholky hor, nikde nikdo, chtělo se mi plakat a nemohla jsem se nadechnout, jak mě ta krása překvapila, To místo mělo ohromné kouzlo, vyzařovala z něj silná energie. Stačilo jen stát a dívat se na tu malebnou krásu a prociťovat nesmírnou sílu přírody.

Hari a Meera odjeli, a my jsem zůstaly s Veronikou v chaloupce s netopýrem a myškou, kteří jak se zdálo byli stálými obyvateli chýšky. Ráno s východem sluníčka jsme chodily na útesy a zdravily sluníčko ranní pranayamou. Přes den jsem se toulaly po krajině, společně nebo samy, meditovaly a nasávaly tu krásu. V noci jsme pociťovaly křehkost chýšky a usínaly za kvílení meluzíny, která se opírala do chatrných oken a zpívala nám vřeštivou písničku. Jednu noc jsme pozorovaly velké fatry hned několika ohňů, které vznikly z horkého počasí a spalovaly horkem vysušený porost na vrcholcích.

Byl to nádherný závěr našeho výletu, čas pro odpočinek a sdílení. I když pro mě bylo těch posledních pár dní těžších. Ulevilo se mi až tehdy, když jsem dokázala přijmout mou indispozici a nasávat přítomnost plnými doušky i přesto, že mi nohy nedovolovaly rozběhnout se po kopečkách. Stav mých nohou se poslední dny rapidně zhoršil, takže jsem mohla dělat jen malé výlety a většinu času jsem ztrávila na verandě našeho malého příbytku s úchvatným pohledem na jezero. Pro mou dobrodružnou duši to bylo těžké přijmout. Nejraději bych se rozběhla dolů do pralesa, odkud jsme slýchaly troubení divokých slonů, kteří přicházeli k jezeru pít. Ale přijala jsem to jako žádost své duše o čas pro rekonvalescenci. Z nějakého důvodu jsem neměla chodit po horách a rozptylovat se novými výhledy a zdoláváním kopců. Měla jsem zůstat sama se sebou, tady a teď, jen já a moje duše a kouzlo toho místa, které jako by mě přibližovalo vesmíru. Kdo čeká, že během samoty se vyklubaly nějaké zásadní myšlenky, tak se mýlí. Žádné zásadní myšlenky nepřišly. Sice dorážely jedna přes druhou, ale byly chvilky, kdy se mi podařilo je odehnat a vznikl nádherný prostor. Rozplynula jsem se v něm a cítila obrovskou harmonii a sílu, která ke mně proudila. Tak jednoduché to bylo, cítila jsem až do hloubi duše základní já jsem. Jednoduše jsem byla a to byl pro mě nezapomenutelný pocit, který bořil všechny strachy, bloky a zábrany. Začala jsem se těšit na vše nové, co mělo po návratu přijít. Našla jsem sama sebe, dotkla jsem se něčeho vesmírného, co je v každém z nás. Někdy jsem si vybavovala staré lidi na sklonku jejich života a pochopila jsem. Viděla jsem je na lavičkách v parcích, jak sledují cvrkot kolem sebe a jednoduše ‚jsou‘. Už nikam nespěchají, prožívají naprostou a čistou přítomnost. Užívala jsem si tu neuspěchanou přítomnost, tu krásu bytí a začala jsem se těšit na návrat a na vše, do čeho budu moci vložit svojí čerstvě nabytou energii.

Po pár dnech jsme se rozloučily s místem, které nám poskytlo tak krásné útočiště a vyrazily směr letiště a domov.

To, co jsem si přivezla z Indie jsou malé základní Pravdy. Pravdy, které člověk zná, ale ne vždy je dokáže žít, dokud je opravdu neprožije tak hluboce, aby jim dokázal i v běžném životě věnovat pozornost, a aby je nezapomínal včleňovat do svého každodenního bytí.

Indie pro mě nebyla dobrodružnou cestou tak, jak jsem si jí kdysi vysnila, ale byla pro mě cennou zkušeností. Nesmírně mě obohatila a já jen doufám, že dokážu všechny ty malé nově nalezené věci včlenit do svého běžného života.

Zdravotní problémy po návratu z Indie v určité míře ještě notnou chvíli přetrvávaly. Dlouhou dobu jsem léčila přetížená játra, což způsobila buď kořeněná jídla, nebo jogínské očisty, či snad směsice pocitů a emocí nebo cokoliv jiného. Dlouho pak ještě zůstávalo přetížené trávení. Jedna paní se mě v té souvislosti zeptala, co je to, co nechci pustit, co bylo v Indii a není tady. Spontánně a bezděky vyskočila rychlá odpověď: svoboda. Mnozí, kteří mě od cesty zrazovali, se diví. Jak to může být svoboda při denním přísném režimu, ze kterého nebylo příliš úniku. Jak to může být svoboda, když mé tělo bylo po příjezdu v tak žalostném stavu? Samotnou mě ta odpověď překvapila. Ale opravdu jsem tam našla svobodu. Jednak proto, že jsem se pro zmíněný režim a studium rozhodla a podstoupila jej dobrovolně a ráda. A pak jsem si uvědomila, že často posuzujeme svobodu podle vnějších podmínek, ale pravá svoboda nám tryská ze srdce, cítíme ji, když se propojíme sami se sebou, když dokážeme přijmout veškerá omezení, která nám dává naše mysl a jednoduše splyneme v pokorném přijetí s tokem života.

Indie je místo pro všechny. Pro ty, kdo hledají, i pro ty, kteří nehledají. Každý tu mezi pověstnými barvami indického světa, radostí a smutkem, chudobou a bohatstvím, životem a smrtí, najde něco pro sebe.